Hlavní závěry ze studie Být LGBTQ+ v Česku 2022

Následující text obsahuje klíčové hlavní závěry ze studie Být LGBTQ+ v Česku 2022 a je strukturován stejně jako naše výzkumná zpráva – obsahuje ale jen nejklíčovější informace a odkazy na grafy či ilustrace, které jsou součástí výzkumné zprávy či dalších doprovodných výstupů. 

Jeden z hlavních cílů naší studie, podobně jako u předchozí studie organizované VOP bylo zjišťovat zkušenosti LGBTQ+ lidí s diskriminací, jejími různými formami, projevy a řešením. V textu rozlišujeme mezi diskriminací a obtěžováním, navzdory tomu, že podle antidiskriminačního zákona patří obtěžování mezi typy diskriminace.

Diskriminací rozumíme méně příznivé zacházení z konkrétních důvodů, které definuje antidiskriminační zákon (z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, v některých případech i z důvodu státní příslušnosti). Za diskriminaci z důvodu pohlaví považuje i diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství nebo otcovství a z důvodu pohlavní identifikace (skutečné či domnělé). Antidiskriminační zákon vymezuje také jednotlivé formy diskriminace, jež umožňuje postihovat. Rozlišuje přímou a nepřímou diskriminaci, ale popisuje také jevy jako obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci.

Dále uvádíme výběr z 1235 odpovědí na žádost o bližší popis nejzávažnějších případů diskriminace:

Veřejné či blíže nezařazené verbální útoky / urážky / posměšky / vyhrožování 

„V domě, kde žijeme s partnerem již osm let, na nás jeden ze sousedů ve výtahu pokřikoval: „Homo! Buzno! Hitler byl borec, ten si s vámi poradil. Já mu fandím!“.  Musel jsem vyhledat psychologickou pomoc.“

muž, gay, 40, Hlavní město Praha

Projevy šikany / diskriminace / násilí ve škole a při vzdělávání

„Jeden vyučující měl před celou třídou narážky na mé neutrální jméno, zatímco jiný mi dal o dost nižší známku u zkoušky poté, co se dozvěděl o tom, že jsem trans. Navíc jsem přišla v šatech, ale on mě po celou dobu trvání zkoušky oslovoval v mužském rodě.“

trans žena, lesba, 20, Královéhradecký

„Upřímně asi nejhorší bylo, když moje učitelka psychologie na obchodní akademii přirovnala během hodiny před celou třídou homosexualitu k pedofilii a pronesla větu: „Proč se jedno podporuje a druhé léčí? Proč tedy neléčíme nebo nepodporujeme obojí?“ A úplně nejhorší byl fakt, že spousta spolužáků s tímto výrokem souhlasila.“

žena, lesba, 17, Hlavní město Praha

Sexuální obtěžování / cat calling / objektivizace na veřejných či neidentifikovaných místech

„Ve skupině asi deseti lidí jsem řekla, že jsem lesba. Kluci, co tam byli, mi začali vysvětlovat, že jsem určitě nikdy neměla „pořádný péro“ a že bych potřebovala „pořádně vymrdat“, abych věděla, jak skvělý to je. Pak bych prý o sobě určitě netvrdila, že jsem lesba. Děs!“

žena, lesba, 29, Jihomoravský

Projevy šikany / diskriminace / násilí v práci a zaměstnání

„V pracovním kolektivu si mě dobírali kolegové nevhodnými narážkami. Vyvrcholilo to tím, že jsem jednoho dne přišel do kanceláře a měl jsem kolem svého pracovního místa asi šest vibrátorů a různých sexuálních pomůcek. Kolega mi k tomu řekl, že si mám vzít dovolenou, protože za víkend to vyzkoušet nestihnu. Případně si to prý mám vzít s sebou na Prague Pride, že tam mi s tím určitě ochotně pomůžou. Cítil jsem se jako na základní škole a nevěděl jsem, jak na to mám reagovat.“

muž, gay, 34, Ústecký

„Nesměla jsem se převlékat v práci s ostatními kolegy v šatně. Musela jsem čekat, až se všichni převléknou, a až poté jsem se mohla převléknout já. Po každé směně mi kvůli tomu ujížděl autobus.“

žena, lesba, 28, Moravskoslezský

Projevy hostility v rodině / příbuzenstvu / partnerských / přátelských vztazích

„Nejzávažnější byly určitě hádky s rodinou po „coming outu“. Otec se mnou půl roku nepromluvil. Poté, když už jsme spolu mluvili, jsem měl občas pocit, že se popereme.“

trans muž, queer, 18, Hlavní město Praha

„Když mi bylo tak třináct let, absolutně jsem netušila, kdo jsem. A slyšet vlastní matku říct „Ne každá máma si přeje mít teplý dítě“ pro mě bylo fakt příšerný. Snažila jsem se utlačit pocity a prostě být hetero.“

žena, pansexuální, 20, Plzeňský

Nedostatky v zákonech, pro které LGBTI+ lidé nemohou žít plný život 

„Diskriminuje mě český stát, který mě nutí do invazivních zákroků, „vyoutuje“ mě kdekoliv, kde musím ukázat občanský průkaz nebo jiný doklad, a obecně si dělá nárok na rozhodování, co smím a nesmím dělat se svým tělem.“ 

žena, bisexuální, 32, Středočeský kraj

„Nemohu být zapsána jako matka svého dítěte v rodném listě. Ačkoliv mají naše děti dvě matky, formálně mají pouze jednu. V každodenním životě tak musíme neustále vysvětlovat naši situaci a spoléhat na vstřícný přístup ostatních. Jsme diskriminovány i finančně. Například si na rozdíl od svých kolegů nemohu odečíst z daní dítě a ženu na mateřské. Tyto částky potom chybí pro běžné fungování rodiny.“

žena, lesba, 40, Středočeský

Veřejné či blíže nezařazené fyzické útoky

„Skupina mladých mužů ve stanici metra mně a partnerovi začala vyhrožovat a urážet nás. Skončilo to fyzickým napadením. Policie nás přemlouvala, ať nic nehlásíme. Nakonec případ ukončila bez výsledku, ač se celé napadení odehrálo pod dohledem kamer.“

muž, gay, 28, Hlavní město Praha

Projevy šikany a diskriminace v souvislosti se zdravotní / terapeutickou péčí

„Šel jsem na urologii kvůli zánětu močového měchýře. Doktorka mě vyšetřila a řekla, že to s největší pravděpodobností bude opravdu zánět a dalších vyšetření nebude třeba.  Jakmile zjistila, že jsem homosexuál, ihned změnila názor. Uvedla, že mám nejspíš pohlavní nemoc a ihned mě poslala na kožní. Nebrala vůbec ohled na mou tehdejší sexuální aktivitu ani další okolnosti. Začala se mnou jednat chladně a odtažitě, až to vypadalo, že má ke mně odpor.“

muž, gay, 28, Jihomoravský

Online předsudečné projevy / kyberšikana

„Na internetu mi vypisovali soukromé zprávy neznámí lidé. Vyhrožovali mi, že mě zabijí. Dále psali, že by mě měl někdo znásilnit, abych byla „normální“

žena, lesba, 26, Jihomoravský

Projevy šikany a diskriminace ze strany poskytovatelů služeb / jejich personálu

„Za nejzávažnější případ diskriminace bych považoval nákup svatebních prstenů. Spousta prodavaček byla velmi nepříjemných a jedna nás dokonce vyhodila z obchodu se slovy „pro vás tady teda nic nemáme“.

muž, gay, 34, Středočeský

Projevy šikany a diskriminace v souvislosti s bydlením, spolubydlením či ubytováním

„Snažily jsem si s přítelkyní pronajmout byt. Majitelce přišlo divné jméno mé přítelkyně a zeptala se. Přítelkyně jí řekla, že je transgender. Pronájem nám byl přislíben a za týden jsme měly podepsat smlouvu. Druhý den mi ale majitelka napsala, že nám byt pronajmout nemůže, protože by byly problémy se sousedy. Nechtějí prý v domě lesby a nevěděli by, co jsme žač. Takže kvůli tomu, že jsme trans a lesby, v této zemi nemůžeme sehnat bydlení.“

trans žena, lesba, 18, kraj Vysočina

Ačkoliv se v případě diskriminačních incidentů lze s jejich nahlášením obrátit na nejrůznější organizace, úřady, policii a další subjekty, naprostá většina (92 %) dotázaných, která se v posledních 5 letech cítila diskriminována či obtěžována, daný incident sama nenahlásila.

• Pouze 2 % respondentek a respondentů šla sama hlásit každý jeden případ, který se jim stal, zbylých 6 % šlo hlásit alespoň některé z nich.

Ptali jsme se také na možnost, kdy diskriminační incident šla nahlásit jiná osoba – tuto možnost uvedla 4 % dotázaných, přičemž všechny incidenty nahlašovala jiná osoba v 1 % případů a alespoň některé nahlásila jiná osoba ve 3 % případů.Pokud tedy sečteme celkový počet nahlášení diskriminačních činů, ať už člověkem, na kterého byl incident namířen, nebo jinou osobou, vidíme, že stále v 88 % případů zůstaly diskriminační činy zcela nehlášeny. V porovnání s výsledky šetření VOP z roku 2018, kdy nebylo hlášeno 91 % činů jde o mírné zlepšení, tedy o 3% nárůst případů nahlášení.

Součet nahlášených případů

Případ nahlásil někdo jiný

Případ nahlásila oběť

Z hlediska místa, na které se respondenti a respondentky s případy diskriminace obraceli, tak nejčastěji šlo o nahlášení v místě, kde se odehrál (39 % hlášení). Až v pořadí na třetím nejčastějším místem pro hlášení diskriminačních činů byla policie (24 %), na kterou se obrátilo celkem 35 respondentů a respondentek, přičemž jejich zkušenosti se velmi lišily (přehledně v grafu 5.17).

Největší část respondentů a respondentek (46 %) hodnotila přístup policie jako nevyhovující, 23 % hodnotilo tuto zkušenost neutrálně. Dalších 26 % hodnotilo přístup policie jako nápomocný a konstruktivní.

Pokud jde o důvody k nenahlášení incidentu – nejvíce dotazovaných (46 %) uvedlo jako důvod, že byl incident příliš triviální, nestál za oznámení (ve studii VOP 2018 to bylo 47 %), protože to viděli jako něco normálního, co se děje vždy, a nepovažovali za důležité svůj případ řešit. To poukazuje na internalizaci a částečné přijetí cisheteronormativní žité reality, ve které jsou LGBTQ+ lidé běžně terčem urážek a útoků. Stejně tak 46 %, tedy téměř polovina, incidenty nenahlásila z přesvědčení, že nahlášením diskriminace by se nic nezměnilo – že by se nebylo možné domoci spravedlnosti (VOP 44 %).

Rozrušení jako důvod pro nenahlášení uvedla necelá třetina, tj. 31 % respondentek a respondentů, jelikož rozrušení z incidentu omezilo jejich sílu a kapacitu případ dále řešit. Velká část dotázaných uváděla nenahlášení z důvodu nejistoty ohledně procesu nahlašování – 28 % osob si nebylo jisto, zda šlo skutečně o diskriminaci, 26 % vyhodnotilo, že nemají dost důkazů, aby mohli diskriminaci prokázat a taktéž 26 % dotázaných nevědělo kde diskriminaci ohlásit a získat pomoc. Čtvrtina dotázaných (26 %) se bála zastrašování pachateli.

Respondující LGBTQ+ lidé v našem výběrovém souboru uváděli i jiné důvody, proč případ nenahlásili, nejčastěji v otevřených odpovědích zmiňovali systémový charakter diskriminace, jelikož se necítili státem a jeho zákony chráněni. Nejfrekventovanějším důvodem byl ten, že se v konkrétním případě jednalo o systémovou záležitost (to, co respondenta či respondentku v danou chvíli poškozovalo, byl nějaký zákon, politikum, obdobný akt nebo důsledek celkového společenského postoje), která není v rukou jednotlivce (38 případů). Konkrétní citace nabízíme dále.

Konkrétní citace nabízíme dále:

„Moc dobře vím, jak se u nás přistupuje například k obětem znásilnění. Nevěřím, že by mou situaci něco skutečně řešil, naopak si myslím, že bych z toho nakonec jako ta špatná vyšla já. Tak v ČR funguje „spravedlnost“.

žena, lesba, 26, Jihomoravský

„Poplivání je otrava, ale dá se přežít. Zanadávali jsme si já i agresor. Neřešil jsem to, protože konkrétní roh ulice nemá kamerový systém, nebyl čas to řešit a agresor je zástupcem většinové společnosti“

muž, queer, 25, Hlavní město Praha

„Kam mám nahlásit systémovou diskriminaci ze strany státu, který tvrdí, že chrání mě?“

žena, bisexuální, 32, Středočeský

Zkušenosti s (ne)vyřešením situace

Celkem 110 respondentů a respondentek popsalo rovněž své zkušenosti v ohledu (ne) vyřešení nahlášeného incidentu diskriminace. Jak vidíme v grafu 5.19, tak největší podíl (61 %) osob, které se ohledně řešení situace vyjádřily, uvedl, že situace vyřešena nebyla.

Diskriminace v prostředí práce a školy

Prostředí práce

Negativním komentářům a jednání bylo v práci kvůli své genderové identitě vystaveno „vždy“ nebo „často“ 15 % dotázaných, pro které byl dotaz relevantní (po vyřazení odpovědí „netýká se mě”).

• „často” nebo „vždy” v zaměstnání zažívaly negativní komentáře či jednání – trans muži (39 %), NBi+ lidé (27 %) a trans ženy (19 %).

Kvůli své sexuální orientaci bylo negativním komentářům „vždy“ nebo „často“ vystaveno 17 % respondentů a respondentek.

• Nejčastěji ve 21 % případů to byli PQA lidé, dále bisexuální osoby (20 %), lesby (16 %) a nejméně často gayové (13 %).

Jak vidíme v ilustraci 5.26, tak 40 % respondentek a respondentů se „často” nebo „vždy” setkávalo s tím, že je v práci někdo jako LGBTQ+ osobu podpořil nebo bránil. Naopak 22 % dotazovaných ze strany svých spolupracovníků nikdy takovou podporu nezažilo. Zde vidíme znatelné zlepšení vzhledem k studii FRA 2019, kde žádnou podporu nezažilo 44 % českých respondentů.

Pokud jde o všeobecnou podporu práv leseb, gayů, bisexuálních, trans a intersex osob, „často” nebo „vždy” ji ve svém zaměstnání zažilo 31 %. Na druhé straně opět obdobné  číslo dotázaných (26 %) žádnou podporu LGBTI osob na svém pracovišti nikdy nezažilo (zlepšení o 16% oproti FRA 2019). Na základě výše uvedených srovnání lze vidět, že podpora práv LGBTQ+ lidí je nyní na pracovišti častější.

Škola

V rámci našeho výběrového souboru v době sběru dat 59 % respondentstva studovalo a dalších 18 % mělo se studiem zkušenosti v posledních pěti letech.

Kvůli své sexuální orientaci bylo během školní docházky někdy terčem posmívání, zesměšňování, urážek nebo vyhrožování ze strany spolužactva a vrstevníků 36 % dotázaných, kteří měli zkušenost se studiem nejdéle v posledních pěti letech. Nejčastěji takovou zkušenost měli gayové (49 %), PQA lidé (34 %) a lesby (33 %). Nejméně často bisexuální osoby (28 %).

Kvůli své genderové identitě měli*y nejčastější zkušenost s posmíváním, zesměšňováním, urážkami nebo vyhrožováním ze strany spolužactva a vrstevníků trans muži (47 %) a trans ženy (45 %). NBi+ osoby takové zkušenosti reportovaly ve 34 %. Stejné chování ze strany vyučujících zažilo 20 % trans mužů, 14 % trans žen a 11 % nebinárních lidí.

Mezi další oblasti, kde může docházet k diskriminaci LGBTQ+ lidí, patří kromě prostředí práce či škol také oblast zdravotnictví. Jelikož důvěra ve vztahu k lékařskému personálu a osobám poskytující zdravotní péči by měla být základem poskytování kvalitních služeb v této oblasti, rozhodli jsme se v této části specificky diskutovat i tématiku otevřenosti a skrývání sexuální orientace a genderové identity v tomto prostředí.

Ve vztahu k lékařům či zdravotnickému personálu svou sexuální orientaci „často“ nebo „vždy“ zatajovalo 41 % všech dotázaných, tedy o 2 % méně než ve studii VOP z roku 2018.

• Největší podíl lidí, kteří svou sexuální orientaci tajili (52 %), byl mezi PQA (tj. pansexuálními, queer a asexuálními) lidmi, dále mezi bisexuálními lidmi (46 %), lesbami (41 %), a naopak nejméně často mezi gayi (30 %).

V ohledu otevřenosti genderové identity vůči zdravotníkům v posledních 5 letech vyplynulo, že ji obecně skrývá menší podíl osob – 21 % ze všech. Toto číslo ale spíše odráží rozložení vzorku a podíl genderově rozmanitých osob vůči neheterosexuálním osobám a nelze jej tedy jasně srovnávat či z něj vyvozovat závěry.

• Nejméně často byli*y vůči zdravotnickému personálu otevření NBi+ lidé, kteří ji v 79 % skrývali*y „vždy” nebo „často”.
• Stejně odpovědělo 52 % trans mužů a 33 % trans žen.
• Pro 89 % cis mužů a žen není skrývání genderové identity zřejmě tématem. Můžeme se domnívat, že je tomu tak z důvodu cisnormativního nastavení společnosti.

Ve vztahu vůči jejich hlavnímu ošetřujícímu lékaři pak svou genderovou identitu skrývalo průměrně 24 % ze všech respondentů, opět nejvíce nebinárních lidí (85 %), dále 56 % trans mužů a 37 % trans žen a jen 8 % žen a 7 % mužů.

Naprostá většina (62 %) neví, jaké jejich lékaři mají postoje vůči lesbám, gayům, bisexuální či trans osobám. V tomto ohledu vidíme prostor pro větší komunikaci těchto témat ve zdravotnictví.

Diskriminaci v prostředí zdravotnictví v uplynulých 5 letech jako „častou” nebo neustále se vyskytující („vždy”), celých 15 % trans žen a necelých 10 % trans mužů – to je  několikanásobně větší podíl než u ostatních skupin.

Diskriminace a stigmatizace osob žijících s HIV

Mezi našimi respondenty a respondentkami bylo jen 0,6 % (22) osob, které žily s HIV.

Celých 41 % osob žijících s HIV (PLHIV) uvedlo, že informaci o svém HIV statusu nikomu nesdělují (to je 5 % více než v roce 2018), taktéž 41 % uvedlo, že o svém životě s HIV mluví pouze s nejbližšími, 14 % pak udalo, že informaci sdílejí, pouze pokud se jich na ni někdo přímo ptá. Pouze 4 % dotázaných o svém životě s HIV mluví obecně otevřeně.

V ohledu stigmatizace převládá zejména její zvnitřněná podoba ve formě sebestigmatizace, kdy lidé obviňují sami sebe, cítí vinu, tají svůj status nebo skrývají své léky. Z našich dat vyplývá, že celá polovina (50 %) PLHIV v posledních 12 měsících „vždy“ nebo „často“ prožívala sebestigmatizaci.

Jak je vidět v grafu 5.42, tak informaci o svém HIV statusu sdílí se svým zubařem 68 % dotázaných (15 osob), přičemž 32 % (7 osob) mělo zkušenost s tím, že je zubař/ka odmítl/a kvůli jejich HIV statusu vyšetřit a jedna osoba žijící s HIV měla zkušenost s tím, že jí byla v posledních 12 měsících odmítnuta péče ze strany praktického lékaře s žádostí o vyšetření. Jen třičtvrtě (77 %) lidí žijících s HIV však mělo stálého zubaře 77 % a 91 % mělo praktického lékaře.

Zkušenosti s diskriminací – výpovědi:

„Zubař mi v ambulantní ordinaci odmítl vytrhnout zub, protože jsem HIV pozitivní. Místo toho mě poslal do nemocnice k ošetření v celkové anestezii.“

muž, gay, 47, Ústecký kraj

„Zdravotní sestry se ke mně chovají velmi odtažitě, přezíravě a občas utrousí poznámku, že po mně budou muset dezinfikovat ordinaci.“

muž, gay, 45, Hlavní město Praha

Právní povědomí o možnostech obrany před diskriminací

Jak ukazuje graf 5.44, většina respondentů a respondentek (83 %) je přesvědčena, že je pro oběti diskriminace, obtěžování či násilí spíše obtížné nebo velmi obtížné se v Česku domoci svých práv. Tento výsledek je přitom ještě o 9 % vyšší, než tomu tak bylo v rámci šetření VOP v roce 2018. Nejskeptičtější byly v tomto hodnocení ženy, které si to myslely v 88 % případů.

Výběr z kvalitativních odpovědí

Co by bylo třeba dle respondenstva změnit, aby měly oběti diskriminace, obtěžování nebo násilí v Česku lepší a snadnější přístup k právní pomoci? 

• Nejčastější odpovědi (348) se zaměřovali na „potřebu většího respektu, větší profesionality, senzitivity či specializace policistů, úředníků, soudců či pomáhajících osob“:

„Nejprve bychom měli být bráni vážně. Instituce berou tyto věci na lehkou váhu a naše situace jim často nepřipadá závažná natolik, aby vyžadovala řešení.“

NBi+, queer, 20, Moravskoslezský

• Druhou nejčastější skupinou (244 odpovědí) byly požadavky na „změny v zákonech na úseku ochrany před diskriminací a v trestních zákonech“:

„Je třeba upravit trestní zákony tak, aby explicitně zahrnovaly předsudešné násilí vůči LGBTQ+ lidem, tedy aby se sexuální orientaci a genderová identita chápaly jako předměty předsudečného násilí.“

muž, gay, 26, Hlavní město Praha

• Třetí nejčastější (185) odpovědi zahrnovaly apel na větší „osvětu a širší informovanost široké veřejnosti (vč. mediální osvěty)“:

„Všichni by měli mít větší povědomí o tom, že se tohle děje v podstatě každý den a že to rozhodně není správné.“

žena, bisexuální, 20, Jihomoravský