Scroll to top
© 2021, Queer Geography, z. s.

TERMINOLOGIE

Sexualita

Nejnovější poznatky nám ukazují, že lidská sexualita či spíše lidské sexuality patří mezi spektrální a nespojité fenomény, který pro některé z nás představuje tekutě (fluidně) se vyvíjející rovinu (osu) rozmanitosti (diference) (Cohler & Hammack, 2007; Diamond, 2016; Savin-Williams, 2011).

Sexualitě (a rovněž genderové identitě) dnes tedy nemůžeme jednoduše rozumět pouze v rámci zažitých, byť nepřesných dvojích dělení a identitních škatulek, ale je zapotřebí chápat ji v komplexnější perspektivě, zejména pak v několika rovinách:

Sexuální (fyzické) a romantické přitažlivosti

  • V tomto pohledu proto může neheterosexuální osobou být osoba, která pociťuje částečnou nebo výlučnou sexuální, erotickou či romantickou přitažlivost k osobám stejného pohlaví/genderu.
  • Sexuálního chování (neheterosexuální osoba se tak sexuálně stýká, výlučně nebo příležitostně, s osobami stejného pohlaví/ genderu)
  • Sexuální sebe-identifikace (neheterosexuálně se identifikující osoba přijmula některou z mnoha kulturně specifických sexuálních identit, například lesbickou (L), gay (G), bisexuální (B), pansexuální (P), queer (Q), asexuální (A) či jinou neheterosexuální identitu)

Pokud bychom se smířili s praktickou nemožností snadného definování lidské sexuality (včetně heterosexuality), pak lze konstatovat, že neheterosexuálních lidí je ve společnosti zhruba 5–10 % (Lancet, 2016; Pitoňák, 2021). To, jestli se ke své neheterosexualitě ovšem „přihlásí“ závisí na místně specifických a společností podmíněných faktorech – zejména pak na stigmatizaci a heteronormativitě. Tyto faktory pak rovněž způsobují, že neheterosexuální lidé mohou častěji migrovat do velkých měst (Gabiam & Pitoňák, 2014).

Terminologické doporučení

S odvoláním na aktuální poznatky v sociálních a humanitních vědních oborech a na základě Doporučení k mediálnímu obrazu sexuálních menšin, který Výbor proti diskriminaci Rady vlády pro lidská práva a zmocněnkyně vlády pro lidská práva dne 10. 8. 2011 publikovaly na webu Vlády ČR (Vláda ČR 2011) doporučujeme neužívat překonané a potenciálně stigmatizující pojmy v oblasti lidské sexuality – zejména pak pojmy „homosexuál“ nebo „lesbička“.

  • Pojem „homosexuál/ové“ v současnosti vnímáme již jako překonaný a řada organizací připomíná, že je tomu tak zejména kvůli jeho patologizující a medicínské minulosti (APA, 1991).
  • Doporučujeme je nahrazovat nahrazovat buď identitními pojmy jako „gay“, „lesba“ / „lesbická žena“ nebo jej nahrazovat inklusivními pojmy jako neheterosexuální člověk/osoba.

Odkazy na zdroje:

Association, A. P. (1991). Avoiding Heterosexual Bias in Language. In American Psychologist (Vol. 46, pp. 973-974).

Cohler, B. J., & Hammack, P. L. (2007). The Psychological World of the Gay Teenager:Social Change, Narrative, and “Normality”. Journal of Youth and Adolescence, 36, 47-59. https://doi.org/10.1007/s10964-006-9110-1

Diamond, L. M. (2016). Sexual Fluidity in Male and Females. Current Sexual Health Reports, 8, 249-256. https://doi.org/10.1007/s11930-016-0092-z

Gabiam, K., & Pitoňák, M. (2014). Economic, Cultural and Social Factors Influencing the Development of Gay Businesses and Places: Evidence from the European Union / Ekonomické, Kulturní A Sociální Faktory V Pozadí Rozvoje Gay Podniků A Míst: Situace V Evropské Unii. In Moravian Geographical Reports (Vol. 22, pp. 2-17).

Lancet, T. (2016). Meeting the unique health-care needs of LGBTQ people. In The Lancet (Vol. 387, pp. 95): Elsevier Ltd.

Pitoňák, M. (2017). Rozdíly v duševním zdraví mezi ne-heterosexuály a heterosexuály: přehledová studie. In Československá psychologie (Vol. 61, pp. 575-592).

Pitoňák, M. (2018). Rozostření příčin a následků Syndemie HIV mezi ne-heterosexuálními muži. In Biograf (Vol. 67-68).

Pitoňák, M. (2021). Sexuální orientace jako přehlížená proměnná: terminologická, metodologická a kontextuální úskalí v otázce měření sexuality v rámci „reprezentativních“ šetření. Platí stále 4 %? Československá psychologie, 65(5), 440-458. https://doi.org/10.51561/cspsych.65.5.440

Savin-Williams, R. C. (2011). Identity Development Among Sexual-Minority Youth. Springer New York. https://doi.org/10.1007/978-1-4419-7988-9_28

Neheterosexualita

Neheterosexualita je termín, kterým označujeme sexualitu lidí, jimž z nějakého důvodu nevyhovuje „škatulka“ heterosexuality (Pitoňák, 2017, 2018, 2021). Tento termín bývá užíván k nahrazení často užívaného akronymu LGB(TI)(Q), který nemusí být vnímán jako dostatečně inkluzivní a bývá jím směšována rovina sexuální a genderové rozmanitosti.

Tento termín sice může zahrnovat i osoby, jejichž genderová identita není v souladu s pohlavím, jež jim bylo určeno po narození, včetně trans- a intersex lidí (např. transmuže, kteří mají sex s muži, atd.), nicméně tímto termínem není vystižena jejich genderová, ale sexuální identita. Pojmem neheterosexuální lidé primárně projevujeme porozumění, že všichni lidé nemusejí být heterosexuální, a to ani za předpokladu, kdy nepřijímají některou z rozšířených sexuálních identit (např. gay, lesba atp.), taková situace může nastat například u starších osob.

Stigma

Giddens (Giddens & Sutton, 2013, p. 867) stigmadefinuje jako „fyzickou či sociální vlastnost, která odlišuje jedince nebo skupinu od většiny populace a vyvolává u této většiny podezření nebo nepřátelské pocity“. Goffman (Goffman, 1986) definuje stigma jako „silně diskreditující atribut sociální identity“, který redukuje nositele tohoto atributu „z kompletního a běžného člověka na poskvrněnou osobu s nižší hodnotou“. Jones a kol. 869 si pak všimli Goffmanova pozorování, že stigma může být vztahem mezi „vlastností a stereotypem“, a tím dospěli k definici stigmatu jako „poskvrnění“, které spojuje osobu s nějakou nevyžádanou vlastností (stereotypem). Konečně Link a Phelan v jedné ze v současnosti nejužívanějších definic popisují, že:

Stigma nastává, když dojde ke spojení následujících vzájemně souvisejících složek. V rámci první složky lidé rozlišují a označují (nálepkují) lidské rozdíly. V rámci druhé, dominantní kulturní přesvědčení spojuje, takto označené osoby, s nežádoucími vlastnostmi – negativními stereotypy. Ve třetí složce jsou označené osoby zařazeny do odlišných kategorií, za účelem oddělení ‚nás‘ od ‚nich‘. Čtvrtá složka zahrnuje situaci, kdy označené osoby zažívají ztrátu společenského statusu a diskriminaci, která vede k důsledkům ve formě nerovností. Stigmatizace je zcela závislá na přístupu k sociální, ekonomické a politické moci, která umožňuje identifikovat odlišnosti, konstruovat stereotypy, oddělovat označené osoby do odlišných kategorií a plně uplatňovat nesouhlas, vyloučení a diskriminaci.“ (Link & Phelan, 2001, p. 367)

Společným rysem všech definic stigmatizace je skutečnost, že osoba nebo skupiny, které jsou stigmatizovány, mají nějaký rys, nějakou vlastnost, která je v rámci určitého sociálního kontextu znehodnocuje. V případě neheterosexuálních lidí jsou to tedy osoby, které jsou schopny navazovat trvalé erotické a citové vztahy s osobami stejného pohlaví, přičemž tento jejich rys je určitou částí společnosti (některými politiky, veřejností atd.) znehodnocován jako méněcenný např. tím, že se o nich veřejně vyjadřují jako o osobách nezpůsobilých uzavírat manželství či zakládat rodiny. Jsou tak kladeny do protikladu s nestigmatizovanou, resp. privilegovanou částí obyvatel, jejichž schopnost navazovat trvalé erotické a citové vztahy s osobami rozdílného pohlaví je takto reálně hodnocena jako hodnotnější či jako jediná způsobilá (např. užívání pojmů „manželství“ či „rodina“). Ve výsledku jsou tak například páry stejného pohlaví označovány za „odlišné”, čímž je společensky založena jejich stigmatizace a systematicky snižována jejich důstojnost.

Odkazy na zdroje:

Giddens, A., & Sutton, P. W. (2013). Sociologie. Argo.

Goffman, E. (1986). Stigma Notes on the Management of Spoiled Identity. In (pp. 168). New York: Touchstone.

Link, B. G., & Phelan, J. C. (2001). Conceptualizing Stigma. In Annual Review of Sociology (Vol. 27, pp. 363-385).

Heteronormativita

Heteronormativita se vztahuje k široce rozšířenému sdílenému stereotypnímu a normativnímu předpokladu, že jedinou „normální“ a společensky akceptovatelnou formou sexuality, která si zasluhuje právní a institucionální ochranu, je heterosexualita (Pitoňák, 2014, 2020).

Heteronormativita ve svém důsledku institucionalizuje normalitu („znormálňuje“) „heterosexuality“ a stigmatizuje neheterosexuální odlišnosti, které mnohdy pro svou apriorní neviditelnost (sexualitu na druhých lidech pohledem, navzdory rozšířeným stereotypům, nepoznáme) může i tabuizovat či vylučovat ji z veřejného prostoru, diskuse atd. Příkladem takové tabuizace, či dokonce vymazání sexuální rozmanitosti je i převládající způsob, kterým je jednáno s dětmi a s dospívajícími. Konverzace s dětmi totiž nejsou oproštěné od sexuality, ale naopak jsou v rámci heteronormativní socializace výlučně heteronormativní, kdy i prostá eventualita neheterosexuality dospívajících bývá apriorně vyloučena a se všemi dětmi je jednáno jako s heterosexuálními. Motivací pro takové jednání může být domnělá ochrana před ostrakizací dětí, které by v důsledku vnímané stigmatizace „homosexuality” mohly utrpět újmu na důstojnosti a společenském postavení. Tímto způsobem je však stigmatizace neheterosexuality nadále sociokulturně reprodukována.

Odkazy na zdroje:

Pitoňák, M. (2014). Queer prostor(y). In R. Matoušek & R. Osman (Eds.), Prostor(y) Geografie (pp. 123-146). Karolinum.

Pitoňák, M. (2020). Strukturální základ menšinového stresu v Česku: Vztah mezi diskriminací, stigmatizací a zdravím neheterosexuálních a genderově rozmanitých lidí. In M. Šmíd (Ed.), Právo na rovné zacházení: Deset let antidiskriminačního zákona (pp. 263-282). Wolters Kluwer.

Stres

Stres tradičně pojíme s faktory, jako jsou události (např. ztráta zaměstnání, smrt partnera) nebo podmínky (např. tělesné postižení), které nazýváme stresory – obecně je definujeme jako faktory, které způsobují změny a vyžadují, aby se jednotlivci přizpůsobili – adaptovali (Dohrenwend, 2000). Individuální stresory zahrnují různá traumata, chronické zátěže, každodenní potíže, problémy typické pro různé životní etapy, události nebo jiné složky stresového kontinua (Dohrenwend, 2000; Holmes & Rahe, 1967; Meyer, 2003). Výzkum ale také identifikoval tzv. sociální stresory, mezi které patří stigmatizace, předsudky a diskriminace související mimo jiné s nízkým socioekonomickým statusem, rasou / etnickou příslušností, pohlavím/genderem nebo sexualitou, – všechny potenciálně schopné vyvolat změny, které vyžadují adaptaci, a lze je tedy konceptualizovat jako stresory (Meyer, 2003). Koncept sociálního stresu tak rozšířil tradiční teorii stresu tím, že poukázal na to, že podmínky v sociálním prostředí, tedy nejen osobní události, mohou být zdrojem stresu, který může vést k psychologickým problémům (Meyer et al., 2008).

Odkazy na zdroje:

Dohrenwend, B. P. (2000). The Role of Adversity and Stress in Psychopathology: Some Evidence and Its Implications for Theory and Research. In Journal of Health and Social Behavior (Vol. 41, pp. 1).

Holmes, T. H., & Rahe, R. H. (1967). The social readjustment rating scale. Journal of Psychosomatic Research, 11(2), 213-218. https://doi.org/10.1016/0022-3999(67)90010-4

Meyer, I. H. (2003). Prejudice, social stress, and mental health in lesbian, gay, and bisexual populations: Conceptual issues and research evidence. In Psychological Bulletin (Vol. 129, pp. 674-697).

Meyer, I. H., Schwartz, S., & Frost, D. M. (2008). Social patterning of stress and coping: Does disadvantaged social statuses confer more stress and fewer coping resources? In Social Science & Medicine (Vol. 67, pp. 368-379).

Menšinový stres

Vliv stresu, který souvisí se stigmatizací, rozpracovává nejdetailněji tzv. teorie menšinového stresu, která přispěla k popsání stresorů, které působí specificky na neheterosexuální lidi. K rozvoji tohoto přístupu významně přispěl psychiatrický epidemiolog Ilan Meyer, který menšinový stres definoval jako „nadbytečný stres, kterému jsou jednotlivci ze stigmatizovaných skupin vystaveni jako důsledku jejich, často menšinové, pozice“ (Meyer, 2003, p. 3). Menšinový stres tedy chápeme jako stres, který působí nad rámec stresu, se kterým se v různé míře setkávají všichni lidé. Je typicky chronický, sociálně založený a relativně stabilní (Frost et al., 2015; Pachankis & Bränström, 2018; Pitoňák, 2017). Jednoduše ho nelze vypnout, neboť nelze skokově změnit společnost (zrušit stigma). Menšinový stres proto vyžaduje dodatečnou adaptaci, nad rámec té, kterou musí vynaložit všichni (nestigmatizovaní) lidé čelící běžným formám stresu.

Teorie menšinového stresu chápe stres jako prostředníka ve vztahu mezi sociálním prostředím (ve které působí stigma) a nejrůznějšími zdravotními důsledky (deprese, závislosti atd). Abychom menšinovému stresu lépe porozuměli, je potřeba zaměřit pozornost na jednotlivé menšinové stresory, které jsou obvykle děleny do různých skupin, podle jejich charakteru nebo podle toho, které procesy jsou do jejich působení zapojeny. Nejčastěji jsou menšinové stresory znázorňovány v kontinuu od vnějších (distálních) stresorů, mezi něž patří objektivní události a podmínky (například. šikana, obtěžování, diskriminace, násilí, sexuální napadení, ale také různé formy mikroagrese) po vnitřní (proximální) stresory, které závisejí na subjektivním vnímání a zhodnocení osobou, na kterou stresor působí. Toto pojení menšinového stresu je blízké transakčnímu pojetí stresu od Lazaruse a Folkmanové (1984) a napomáhá v rozlišování vlivu různých typů stresorů působících na neheterosexuální lidi (Frost et al., 2015; Hatzenbuehler et al., 2013; Meyer, 2003; Pachankis & Bränström, 2018).

Ačkoliv pojetí menšinového stresu lze aplikovat i na další stigmatizované skupiny (např. na etnické či náboženské menšiny), jeho působení na neheterosexuální a genderově rozmanité osoby je specifické zejména tím, že prostředí primární rodiny nemusí nutně představovat zdroj sociální opory pro příslušnou osobu, a naopak může být primárním zdrojem stigmatizace i sebestigmatizace (resp. zvnitřnění heteronormativity). K těmto specifickým podmínkám je pak rovněž potřebné započíst skutečnost, že sexuální dospívání probíhá až v období adolescence a od mladistvých se normativně očekává, že budou heterosexuální. Proces, ve kterém neheterosexuální mladiství tomuto automatickému předpokladu čelí a přijímají sebe jako neheterosexuální subjekty a posléze s touto vlastní realitou seznamují své okolí známe jako pojem coming out.

Odkazy na zdroje:

Frost, D. M., Lehavot, K., & Meyer, I. H. (2015). Minority stress and physical health among sexual minority individuals. In Journal of Behavioral Medicine (Vol. 38, pp. 1-8).

Hatzenbuehler, M. L., Phelan, J. C., & Link, B. G. (2013). Stigma as a fundamental cause of population health inequalities. In American Journal of Public Health (Vol. 103, pp. 813-821).

Lazarus, R. S., & Folkman, S. (1984). Stress, Appraisal, and Coping. In. New York: Springer Publishing Company.

Meyer, I. H. (2003). Prejudice, social stress, and mental health in lesbian, gay, and bisexual populations: Conceptual issues and research evidence. In Psychological Bulletin (Vol. 129, pp. 674-697).

Pachankis, J. E., & Bränström, R. (2018). Hidden from happiness: Structural stigma, sexual orientation concealment, and life satisfaction across 28 countries. In Journal of Consulting and Clinical Psychology (Vol. 86, pp. 403-415).

Pitoňák, M. (2017). Rozdíly v duševním zdraví mezi ne-heterosexuály a heterosexuály: přehledová studie. In Československá psychologie (Vol. 61, pp. 575-592).

Neheterosexuální muži a HIV

Virus lidské imunitní nedostatečnosti, známý pod zkratkou HIV (Human Immunodeficiency Virus) vstoupil do povědomí většiny lidí následkem propuknutí epidemie, která nabyla globálních rozměrů začátkem 80. let minulého století. V současnosti se nalézáme na konci čtvrté dekády boje proti tomuto viru, přičemž v Česku v posledních letech přibývalo každoročně více nových případů infekce než v předchozích obdobích. Zatímco v roce 2002 přibylo 50 nově infikovaných osob, v roce 2016 jich přibylo již 286. Za celé období sledování (1. 10. 1985 – 31. 12. 2017) bylo identifikováno 3160 případů HIV, 2715 (85,9 %) z nich bylo mužů a 445 (14,1 %) žen (dle SZÚ 2019).

Roste také počet lidí, kteří jsou infikovaní více než jednou sexuálně přenosnou infekcí (STI). Řešení problematiky HIV se v Česku, až na výjimky (Kolářová, 2009, 2013), vyznačuje nedostatečnou mírou jejího společenskovědního probádání, a tedy i určitou opožděností přístupů, které by akcentovaly společenské a další strukturální intervence (Bjelončíková & Gojová, 2017).

Z hlediska dominantního způsobu přenosu pak Česko spolu s Chorvatskem, Maďarskem a Slovinskem patří mezi státy s vůbec největším podílem (≥ 70 %) nových infekcí mezi muži, kteří se infikovali při sexuálním styku s jiným mužem (ECDC, 2017). Epidemiologická terminologie pak v tomto ohledu definuje skupinu těchto mužů pouze na základě behaviorálních charakteristik, de facto se nezabývá tedy tím, zda se jedná o neheterosexuálně se identifikující muže, tedy gaye, bisexuály či další, jinak se sexuálně identifikující (nebo neidentifikující) muže, kteří mají sex s muži (MSM).

Ačkoliv nám epidemiologická data nenapovídají nic o příčinách „epidemie“, jasně dokládají, že i když je neheterosexuálních mužů v populaci nepoměrně méně (odhadem 2–5 % dle Lancet (2016)), je tato skupina zasažena HIV nerovnoměrně a tvoří tak nejen převážnou část lidí žijících s HIV, ale i většinu ze všech obětí AIDS v USA, Evropě, ale i v dalších částech světa (Cáceres, 2002; Sullivan et al., 2009). Neheterosexuální muže tedy můžeme řadit ke skupinám, které jsou vůči šíření HIV z nejrůznějších důvodů více zranitelné (více Pitoňák (2018)).

Příspěvek vychází z článku:

Pitoňák, M. (2018). Rozostření příčin a následků Syndemie HIV mezi ne-heterosexuálními muži. In Biograf (Vol. 67-68).

Odkazy na literaturu:

Bjelončíková, M., & Gojová, A. (2017). The stigmatization of people living with HIV/AIDS in the Czech Republic (from their own perspective). In Kontakt (Vol. 19, pp. e211-e219).

Cáceres, C. F. (2002). HIV among gay and other men who have sex with men in Latin America and the Caribbean: a hidden epidemic?*. In AIDS (Vol. 16, pp. S23-S33).

Control, E. C. f. D. (2017). SPECIAL REPORT. HIV and men who have sex with men. In.

Kolářová, K. (2009). Diskurs rizika v prevenci AIDS/HIV. In Gender, rovné příležitosti, výzkum (Vol. 10, pp. 16-25).

Homosexuální asociál a jeho zavirované tělo, „Miluji tvory svého pohlaví“ : homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí 411-452 (Argo 2013).

Lancet, T. (2016). Meeting the unique health-care needs of LGBTQ people. In The Lancet (Vol. 387, pp. 95): Elsevier Ltd.

Pitoňák, M. (2018). Rozostření příčin a následků Syndemie HIV mezi ne-heterosexuálními muži. In Biograf (Vol. 67-68).

Sullivan, P. S., Hamouda, O., Delpech, V., Geduld, J. E., Prejean, J., Semaille, C., Kaldor, J., Folch, C., Op de Coul, E., Marcus, U., Hughes, G., Archibald, C. P., Cazein, F., McDonald, A., Casabona, J., van Sighem, A., & Fenton, K. A. (2009). Reemergence of the HIV Epidemic Among Men Who Have Sex With Men in North America, Western Europe, and Australia, 1996–2005. In Annals of Epidemiology (Vol. 19, pp. 423-431).