TERMINOLOGIE

Ačkoli se definice asexuality v jednotlivých studiích poněkud liší, obecně přijímanou definicí je „absence sexuální přitažlivosti“ dle organizace Asexuality Visibility and Education Network (AVEN) (www.asexuality.org). Když budeme hovořit o asexuálních osobách, budeme mít na mysli „osoby, které se samy identifikovaly jako asexuální“, jelikož právě sebeidentifikace je kritériem, které bývá nejčastěji používáno výzkumníky a výzkumnicemi studujícími asexuální rozmanitosti lidí. Je známo, že některé asexuální osoby mohou pociťovat sexuální přitažlivost v ojedinělých případech, s konkrétními lidmi, přičemž tato skutečnost by byla zahrnuta pod ztv. graysexuální spektrum (také Gray A). AVEN definuje Gray A jako společenství lidí, kteří se nacházejí někde na spektru mezi asexualitou a sexualitou. Někteří ze členů AVEN o asexualitě hovoří také jako o „Ace spektru“. Podobně jako Brotto & Yule (2017) a Bogaert (2015) se domníváme, že dostupné důkazy ukazují na to, že asexualitu je nejlépe konceptualizovat jako jedinečnou sexuální orientaci.

(čteme „džendr“, někdy též jako “rod” či “kulturní pohlaví”) 

Gender je mnohorozměrným konstruktem, který má psychologický, sociální a behaviorální rozměr, zahrnuje genderovou identitu a genderové vyjadřování.

(identifikace / (sebe) identifikace) 

Genderová (čteme „džendrová“) identita označuje vnitřní vnímání genderu (např. bytí mužem, ženou nebo genderqueer osobou) a případnou příslušnost k genderové komunitě (např. k ženám, trans ženám, genderqueer lidem). Genderová identita se pojí s vlastním sebeurčením příslušné osoby a sociálními rolemi, se kterými se daná osoba identifikuje. Genderová identita některých lidí nemusí souviset nebo být v souladu s pohlavím, které jim bylo zapsáno po narození, ani s kulturními rolemi, které se v historii nabalily na dvě dominantní pohlaví – ženy a muže.

V nové verzi Mezinárodní klasifikaci nemocí Světové zdravotnické organizace (MKN 

11) jsou „poruchy pohlavní identity“ nově definovány jako „genderový nesoulad“ (v aj. gender 

incongruence), který je popisován jako výrazný a dlouhodobý nesoulad mezi autenticky prožívaným genderem a pohlavím zapsaným po narození a je zařazen do kapitoly týkající se sexuálního zdraví. Tato diagnostická kategorie nepatří do sekce duševních poruch.

Genderové vyjadřování je behaviorální rozměr genderu, tedy to, jak člověk projevuje svou identitu prostřednictvím svého vzhledu a chování (Spence, 2011). Gender může být prezentován ve smyslu pociťované, vytoužené nebo zamýšlené identity a projevu člověka, stejně jako tím, jak se daná osoba domnívá, že je vnímána ostatními.

Nepřesný pojem homofobie je v současnosti relativně rozšířený a lze ho považovat za „zlidovělé označení“ popisující předsudečnosti a nejrůznější formy nesnášenlivosti související s diskriminací a stigmatizací neheterosexuálních lidí. Postupně byly od pojmu homofobie odvozeny i pojmy bifobie a transfobie označující specifické formy předsudečnosti na mířené vůči těmto skupinám. Ačkoliv pojem konotuje „fobii“, tedy strach, není v tomto ohledu z odborného hlediska přesný, a proto bývá nověji nahrazován pojmem homonegativita (binegativita, transnegativita). V odborné literatuře použil termín homofobie poprvé psycholog George Weinberg, který jej v roce 1972 publikoval ve své práci Society and the Healthy Homosexual (Společnost a zdravý homosexuál). Weinberg později v rozhovoru s Gregorym M. Herekem v roce 1998 vysvětlil, že „termín vytvořil, aby vyjadřoval strach z homosexuálů … spojený se strachem z nákazy (pozn. HIV) a strachem z oslabení hodnot, za něž se bojovalo – domova a rodiny. Byl to náboženský strach a vedl, jak je u strachu obvyklé, k velké brutalitě“ (cit. v Pitoňák, 2020).

V současnosti je termín již značně rozšířen a lze jej použít k pojmenování negativních postojů vůči neheterosexuálním lidem či neheterosexualitě, které mohou nabývat nejrůznějších implicitních či explicitních podob včetně averze, znechucení, strachu či nenávisti (Goldberg, 2016 cit. v Pitoňák, 2020). Protože je homofobie stále značně rozšířenou formou nesnášenlivosti na území EU, vydal Evropský parlament celou řadu dokumentů, ve kterých se této problematice věnuje. Homofobii lze dle Evropského parlamentu definovat jako „iracionální strach a odpor vůči homosexualitě a lesbicky, homosexuálně, bisexuálně a transsexuálně orientovaným osobám založený na předsudcích podobných rasismu, xenofobii, antisemitismu a sexismu“.

Pansexualita je termín, který užívají osoby jejichž sexuální orientace se vyznačuje potenciální citovou, romantickou a/nebo sexuální přitažlivostí k lidem jakékoli genderové identity nebo biologického pohlaví. Pansexuální osoby jsou přitahovány lidmi bez ohledu na jejich gender a mohou být přitahovány osobami, které se identifikují jako muži, ženy, trans, nebinárně, intersex nebo s jakoukoli jinou genderovou identitou. Bisexualita naproti tomu představuje potenciál pro romantickou nebo sexuální přitažlivost k osobám jak vlastního, tak i jiného genderu. Bisexuální osoby mohou být přitahovány k osobám, které se identifikují jako muži a ženy, ale nemusí být nutně přitahovány k osobám, které se identifikují jako nebinární nebo intersex. Rozdíl mezi nimi spočívá v rozsahu genderu a pohlaví, které dotyčné osoby přitahují. Pansexualita je inkluzivnější, protože zahrnuje všechny genderové identity a projevy, zatímco bisexualita se specificky vztahuje k přitažlivosti ke dvěma genderovým kategoriím (muž a žena).

Termín předsudečné násilí se používá k označení takového násilí, které je motivováno předsudky útočníka vůči skupině, kterou v jeho očích reprezentuje napadený (Kalibová, et al., 2016). Může nabývat různých podob od verbálních útoků přes psychický nátlak, útoků na majetek až po fyzické násilí. Termín používají ty organizace a autoři, kteří akcentují podstatu tohoto násilí – předsudek útočníka.

Trans lidé, trans osoby, transgender lidé

Někteří lidé nežijí v souladu s pohlavní identitou, která jim byla zapsána po narození na základě lékařského vyšetření, a jejich pociťovaná genderová identita se od této jejich minulé nebo dosavadní „úřední pohlavní identity“ liší, jinými slovy, jejich genderová identita se nenachází na stejné straně (z latiny trans = na opačné straně). Specificky pak můžeme hovořit o trans ženách a trans mužích.

Pojem transgender tedy označuje osoby, jejichž současná genderová identita není plně v souladu s pohlavím, které jim bylo zapsáno po narození (Green, Benner & Pear, 2018; Feinberg, 1996). Některé osoby, které odpovídají této definici, se mohou ztotožňovat s termínem transgender, zatímco jiné mohou preferovat zastaralý a nepřesný pojem „transsexuální osoba“. Pojem transsexualita je nepřesný, protože v češtině směšuje a evokuje souvislost se sexuální orientací, ačkoliv vychází z anglického pojmu pro pohlaví (sex). Mnozí místo slova „transgender“ používají zkratku „trans“. 

Trans muži 

Tyto výrazy označují osoby, kterým bylo při narození určeno ženské pohlaví a identifikují se jako muži, bez ohledu na to, zda podstoupili chirurgickou či úřední tranzici z ženy na muže. 

Trans ženy 

Tyto výrazy označují osoby, kterým bylo při narození určeno mužské pohlaví a které se identifikují jako ženy bez ohledu na to, zda podstoupily chirurgickou či úřední tranzici z muže na ženu.

Termín nemá v češtině přesný ekvivalent. V angličtině je ale definován jako urážlivé pokřikování či komentáře namířené proti osobě ve veřejném prostoru – v parcích, na ulicích, dopravních prostředcích atd. Podobnou formou je i sexuálního obtěžování ve formě pískání, pokřikování a oplzlých gest (které jsou právě tzv. cat calls).

Diskriminací rozumíme méně příznivé zacházení z konkrétních diskriminačních důvodů v oblastech definovaných v antidiskriminačním zákoně (§ 1 AdZ), který vymezuje také jednotlivé formy diskriminace, jež umožňuje postihovat. Kromě přímé (§ 2 AdZ) a nepřímé diskriminace (§ 3 AdZ) se jedná i o obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci. 

Dle § 2 odst. 3 AdZ se přímou diskriminací rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází, zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, tedy i z důvodu státní příslušnosti. Dle § 2 odst. 4 se za diskriminaci z důvodu pohlaví považuje i diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství nebo otcovství a z důvodu pohlavní identifikace a dle § 2 odst. 5 je diskriminací také jednání, kdy je s osobou zacházeno méně příznivě na základě domnělého důvodu. 

Dle § 3 AdZ odst. 1 se nepřímou diskriminací rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého důvodu uvedeného v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud je toto ustanovení, kritérium nebo praxe objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Dle § 3 AdZ odst. 2 nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního postižení se rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu či jinému postupu v zaměstnání, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení. 

V rámci tohoto dokumentu se zabýváme především diskriminací na základě sexuální orientace, pohlaví a genderové identity.

Intersex lidé se rodí (nebo se přirozeně vyvíjejí v pubertě) s pohlavními orgány či jinými orgány, hormonálními a/nebo chromozomálními znaky, které neodpovídají standardním definicím muže nebo ženy. Alternativou k pojmu intersex je označení “osoby s variacemi pohlavních znaků” (Fafejta & Sloboda 2021).

Menšinový stres tedy lze vnímat jako stres, který působí nad rámec běžných typů stresu, s nimiž se setkávají všichni lidé (Pitoňák 2017, 2022). Je typicky chronický, sociálně založený a relativně stabilní v čase a představuje soubor rozmanitých stresorů a faktorů, které mohou negativně ovlivňovat mimo jiné i duševní zdraví neheterosexuálních a genderově rozmanitých lidí. Menšinové stresory typicky dělíme v rámci kontinua od distálních (objektivních) stresorů, kterými jsou vnější systémové podmínky (normy, zákony, spol. postavení v rámci kulturních tradic apod.), přes interpersonální události a podmínky (nejrůznější formy diskriminace, šikany, předsudečnosti, násilí z nenávisti apod.) až po proximální (subjektivní) menšinové stresory, které závisí na individuálním zhodnocení jednotlivci. Subjektivní stresory se pak mohou projevovat ve formě zvnitřněných norem (např. internalizace homonegativity), různých forem kognitivních vysvětlujících rámců (např. očekávání nepřijetí), adaptivních a maladaptivních forem chování, které mohou zahrnovat například skrývání vlastní sexuální nebo genderové identity.

Obtěžováním dle § 4 antidiskriminačního zákona (AdZ) rozumíme nežádoucí chování související s důvody uvedenými v § 2 odst. 3 AdZ (tj. z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, tedy i z důvodu státní příslušnosti), jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí, nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí ovlivňující výkon práv a povinností vyplývajících z právních vztahů. Má-li toto chování sexuální povahu, hovoříme o sexuálním obtěžování.
Dle definice obsažené v nové publikaci Děti to chtěj vědět taky od organizace Konsent sexuálním obtěžováním můžeme označovat “nevyžádané a nechtěné chování, které má sexuální povahu. Může mít podobu nevítaného flirtování, obscénních gest sexuálních poznámek o něčím těle a komentování vzhledu, otázek ohledně sexuálního a intimního života, vtipkování a sexuální orientaci a genderové identitě, vyprávění urážlivých vtipů se sexuálním podtextem, komentování nálady člověka v souvislosti s menstruačním cyklem nebo sexuálním vyžitím, nevyžádaných e-mailů, fotografií či zpráv sexuální povahy, osahávání, dotýkání se bez svolení či vynucování sexuálního chování za protihodnotu.” (Krišová & Poláčková 2022 str. 169).

Termín pohlaví označuje biologické rozdíly mezi muži, ženami a intersex osobami (tj. osobami které se narodily s variacemi pohlavních znaků – hormony, sekundární pohlavní znaky, reprodukční anatomie), které mohou být během času změněny pomocí hormonů a chirurgických zákroků (Krieger, 2003). Zařazení osob do kategorie podle pohlaví při narození ze strany lékařů je obvykle založeno na vzhledu vnějších genitálií. Po narození je pak zapsáno do rodného listu jako mužské nebo ženské pohlaví. Označení pohlaví může být někdy změněno v právních dokumentech (např. řidičský průkaz, pas, rodný list) prostřednictvím složitého postupu, jehož podmínkou je v řadě zemí včetně Česka podstoupení operativních zákroků, s nimiž je neslučitelná následná plodnost dotčených osob. Některé státy jako Dánsko nebo Island umožńují svým občanům/občankám ztotožňovat se s nebinárním pohlavím, jiné jako Německo nebo Rakousko pak umožňují intersex lidem volbu tzv. třetího pohlaví.

Pojem stigma definoval Goffman (1963) jako silně diskreditující atribut sociální identity, který redukuje nositele tohoto atributu z kompletního a běžného člověka na poskvrněnou osobu s nižší hodnotou. Link a Phelan (2001) v jedné ze v současnosti nejužívanějších definic popisují, že stigma nastává, když dojde ke spojení následujících spolu souvisejících složek. V rámci první složky lidé rozlišují a označují (nálepkují) lidské rozdíly. V rámci druhé spojuje dominantní kulturní přesvědčení takto označené osoby s nežádoucími vlastnostmi – negativními stereotypy. Ve třetí složce jsou označené osoby zařazeny do odlišných kategorií za účelem oddělení „nás“ od „nich“. Čtvrtá složka zahrnuje situaci, kdy označené osoby zažívají ztrátu společenského statusu a diskriminaci, která vede k důsledkům v podobě nerovností. Stigmatizace je zcela závislá na přístupu k sociální, ekonomické a politické moci, která umožňuje identifikovat odlišnosti, konstruovat stereotypy, oddělovat označené osoby do odlišných kategorií a plně uplatňovat nesouhlas, vyloučení a diskriminaci.